Obec Domoradovice

Kdy byl tento vodní mlýn v údolí na pravém břehu Moravice mezi Kozím hřbetem a jihozápadním svahem Bukoviny postaven, není v obecní kronice uvedeno. Jiří Kremer v roce 1984 v NO psal, že podle listiny z roku 1439 měla obec Domoradovice dvůr a na řece mlýn. V druhé polovině 19. století byl jeho poslední majitel nucen přijmout nabídku podnikatele Weisshuhna a mlýn prodat. V červenci 1889 Weisshuhn mlýn a pozemky za 20 tisíc zl. postoupil knížeti Lichnovskému, aby tím ukončil dlouholeté spory s lesmistrem Nawratilem o pozemky vytyčené trasy pro horní náhon k továrně.

Nevelkou obytnou budovu mlýna dal pak Lichnovský přestavět na hájenku, jejíž revír spadal až do roku 1945 pod polesí Domoradovice. Tam musel hajný (od roku 1912 Vincenc Gintar) denně po visuté lávce přes řeku docházet. Hájenka byla obklopena vysokými hustými smrky, takže pro stálý stín byla vlhká a bydlení v ní nezdravé. Měla dva pokoje, kuchyň, v hospodářské části dva chlévy pro čtyři kusy dobytka. Nedaleko se rozkládala lesní školka. V roce 1932 převzal hájenku jeho syn Otto Gintar. Koncem dubna 1945 se hájenka stala útočištěm asi tří set občanů z Hradce a okolí, kteří ve chlévě, ve stodole a v zemljankách vykopaných ve svahu podél lesní cesty, doufali, že tu bez úhony přečkají přechod fronty. 4. května sem přijeli dva sovětští vojáci na koních a oznámili všem radostnou zprávu, že pro ně válka šťastně skončila. Po roce 1945 se hajný Gintar přestěhoval do zrušené lesovny v Domoradovicích a v hájence pak tři roky bydlel lesní dělník Vilšer. Poté sloužila snad deset let zaměstnancům Třebovické elektrárny k prázdninové rekreaci. Když se stropy propadly, zbyla z hájenky jen hromada kamení. V osmdesátých letech postavil na rozvalinách včelář z Bílovce nevelký lesní včelín, který mu po úpravě sloužil jako chata.