Domoradovice

Píše se rok 1849. V Nových Lublicích se narodil Augustinoví a Marině Duschkovým syn Johann Julius. V Domoradovicích žije na popisném čísle 1, které je sídlem rychtářství, rodina Duschkových. V tomto roce 1849 zastává  funkci rychtáře Wenzeslav (Václav) Duschek, který je otcem onoho Augustina Duschka.

 Agustin si v Nových Lublicích pronajal a dlouhá léta provozoval pivovar. Jeho manželka Marina Duschková byla dcerou mlynáře Hoška z Radkova.

Johann Julius Duschek (později si jméno zjednodušil a začal se psát jako Julius) se narodil v době poznamenané následky revolučních vln, které se v roce 1848 přehnaly Evropou. Rakouské císařství, v němž se Nové Lublice nacházejí, se brzy dočkalo významné proměny díky rakousko-uherskému vyrovnání z roku 1867, které vytvořilo duální monarchii Rakousko-Uhersko.

Mladý Julius dospíval v době rychlé industrializace a velkých společenských změn. Druhá polovina 19. století byla svědkem překotného rozšiřování železniční sítě, růstu městských center a vzestupu nových technologií. Industrializace přinesla ekonomický rozmach a zlepšila životní podmínky pro mnohé, ale také vedla k ostrým sociálním nerovnostem a dělnickým nepokojům. Snaží se v této době orientovat a uplatnit. Proto odchází do Opavy, kde hledá práci. Našel ji ve speditérské firmě Roberta Haricha. Speditérské firmy se zabývaly přepravou zboží a zásilek. Firma Roberta Haricha sídlila na adrese Olomoucká ulice číslo 2, respektive Jaktařská (dnes Krnovská číslo 1). Julius Duschek ve firmě našel zaměstnání a brzy se stal společníkem a posléze jediným majitelem firmy. Stalo se to když v roce 1876 majitel firmy Robert Harich ve věku 37 let zemřel, firmu od pozůstalé vdovy Julius Duschek převzal a společníkem se mu stal syn ředitele kůru z Fryštátu Moritz Feigel. Firma nesla název Robert Harich’s Nachfolger, Duschek a Feigel. Firma byla zaprotokolována do firemního rejstříku jako veřejná obchodní společnost.

Nedlouho poté, co se jako podnikatel postavil na vlastní nohy, se Julius Duschek i oženil a založil rodinu. 18. Ledna 1881 si v kostele Panny Marie v Opavě vzal za manželku o deset let mladší Bertu Schmidtovou, dceru opavského obchodníka.

Jeho společník Moritz Feigel v roce 1889 zemřel a celá firma přešla na Julia Duschka. Dařilo se mu. Jeho nově zaprotokolovaná firma  „Julius Duschek Troppau“ pracovala i pro armádu, což přinášelo stálé zakázky a zaručené příjmy.

Na počátku  90. let 19. století nechal Duschek na místě staré budovy na rohu Krnovské a Olomoucké ulice postavit nový obytný a obchodní dům, který zde stojí dodnes. V minulosti budova sloužila pro provoz Početnické a organizační služby, nyní jsou zde obchodní prostory a v současně prochází rekonstrukcí. Budova je ve vlastnictví firmy ADROMIA s.r.o.Duschkova rodina žila v domě na Provaznické ulici.

Největším konkurentem Duschkovy firmy bylo speditérství Antona Tichého, sídlící na tehdejším Školském okruhu (dnes ulice Olbrichova). Po smrti majitele Duschek firmu od dědiců odkoupil. Získal tak nové skladové prostory a zbavil se konkurence. Dovršením jeho firemní strategie a potvrzením jeho podnikatelského  umu, bylo v roce 1902 získání titulu dvorního dodavatele, v tomto případě dvorního zasilatele (Hofspediteur). Toto označení bylo v Rakousku značkou nejvyšší kvality a nebylo lehké je získat. Firma v té době nabízí přepravu nákladů, movitých věcí i strojů do všech směrů v tuzemsku i v zahraničí.

 V manželství Julia a Berty Duschkových se narodily tři děti. Dcera Elfriede – v roce 1902 se provdala za zubního lékaře Jaroslava Potěšila, původem z Prahy Karlína. MuDr Potěšil měl svou ordinaci v domě Duškových na Provaznické ulici ještě v době druhé světové války. Druhým potomkem byl syn Eugen a posléze se narodil syn Alfred, který zemřel jako dítě.

Julius Duschek pobýval v červenci 1909 v lázních Jánské Koupele, kde chtěl ulevit svým srdečním potížím. Bohužel dne 19. července  jej postihl záchvat mozkové mrtvice. Následujícího dne po převozu autem do Opavy zemřel. Je pochován na městském hřbitově. Honosný náhrobek je umístěn v rohovém místě v sektoru 5 a po restauraci existuje dodnes.

Podle jeho poslední vůle převzal vedení firmy syn Eugen, který však zdaleka neoplýval takovým podnikatelským nadáním, jako jeho otec, a tak firma spěla k úpadku. Došlo k několikerým změnám majitelů. Firma tak pod názvem Julius Duschek přežila světovou válku a zanikla v roce  1950.

O poválečných osudech rodinných příslušníků jsou známy jen neúplné informace. Ještě v době okupace žila v Opavě jejich dcera Elfriede, manželka zubaře Potěšila. V materiálech o odsunu Němců se jméno Potěšilových nenachází, proto se usuzuje, že rodina opustila Opavu ještě před koncem války.

Už málokdo z nás si za svého života pamatuje ty povoznické vozy, tažené párem koní, které zabezpečovaly přepravní služby veškerého materiálu, počínaje stěhováním nábytku a konče dovozem např. uhlí. Pamatujeme si možná ještě někteří, že povoznickými službami se ve svém volném času zabývali někteří soukromí rolníci. Mám ve své paměti pana Josefa Grodu ze Žimrovic, který nám v době, kdy jsme pracovali na opravách našeho domku dovážel stavební materiál. Čas oponou trhnul a tyto povozy zmizely a byly nahrazeny automobily.

Už taky je zapomenuto, že někdy v dávné minulosti žila v Domoradovicích rodina Dušků (tedy Duschků). Už nikdo nevíme, jak tehdy dům číslo popisné 1 vypadal. Rodina pravděpodobně jak po meči, tak po přeslici v Domoradovicích vymřela. Mám však poznatek, že Duškové, žijící v Kajlovci, event. v Hradci nad Moravicí jsou přímými potomky oněch Dušků z Domoradovic.

Podkladem pro toto povídání mi byl článek Mgr. Zdeňka Kravara, Ph.D. pracovníka Zemského archivu v Opavě. Který byl publikován ve Vlastivědných listech Slezska, ve dvojčísle 1-2 v roce 2021. Časopis vydává Matice Slezská.

Bohumil Kříž